Mezidobí mezi sezónami 2019-2020 a 2020-2021 přinášíme rozhovory s lidmi, kteří mají Gepardy „pod palcom“. A kým jiným začít než jedním z duchovních otců, otcem zakladatelem, trenérem, předsedou Zdeňkem „Lumírem“ Skříčkem . A protože povídání s Lumírem je vždycky zajímavé, poutavé a dlouhé, rozhodli jsme se ho rozdělit do dvou částí. Dnes přinášíme první díl velmi zajímavého rozhovoru.
Lumíre, děkuji, že jsi přijal pozvání k prvnímu rozhovoru pro náš web. Hned na úvod jsem si připravil záludnou otázku: jaká byla tvoje cesta k florbalu?
S florbalem jsem se seznámil v Přerově v devadesátých letech, kde jsem žil do svých 25 let. Jako aktivní člen volnočasového Klubu Dlažka jsme se pravidelně scházeli každý týden v tělocvičně na ZŠ Velká Dlažka, kde jsme hráli tři sporty - fotbal, basketbal a florbal. Atmosféra byla vždy parádní, vždyť dobrovolně si tam dvě hodiny zasportovat, chodila partička 20-25 mladých lidí.
Byl pro tebe florbal vždycky sportem číslo jedna?
Zpočátku člověk většinou napřed přičichne k fotbalu, který se dá hrát kdekoliv s čímkoliv na plácku za domem. Velmi mne bavil basketbal, kdy jsem cvičením střelby na koš strávil spoustu hodin. Třetí v pořadí se objevil florbal, který byl jako sport tehdy velmi mladý. Ale díky Klubu Dlažka, která nakoupila první sadu umělohmotných florbálek, si okamžitě mezi námi získal na oblibě.
Na florbale, stejně jako u basketbalu, se mi líbil ten rychlý přechod do útoku. Ale florbal měl ještě něco navíc, rád jsem třeba používal přechod přes hráče naražením míčku o mantinel. A florbalku jsem bral s sebou i na jiné akce. Třeba v roce 1997, kdy jsme dobrovolně s Brontosaury pomáhali v Bochoři na vyklizení trosek po záplavách, jsme vzali celou sadu florbalek s sebou a ve volném čase jsme v místní tělocvičně ukázkou nového sportu pozitivně "nakazili" a nadchli snad všechny pomáhající dobrovolníky.
Co byl ten prvotní impulz založit kroužky florbalu?
Stýskalo se mi po pohybu, když jsem dokončil vysokou školu a začal učit. Mezitím jsem se přesunul bydlet do Slatiny, kde působila DDM Fantázie. Na Den Země v roce 2005 byl veletrh neziskovek, který se konal na hradě Veveří, s tam jsem oslovil Zdenu Jemelkovou a Ivu z Fantázie, že bych rád vedl nějaké kroužky. A vzpomněl jsem si na svůj oblíbený sport. Fantázie mi dala šanci pro kroužky florbalu, které se poprvé rozběhly v září 2005. Akce na Veveří tehdy byla pro mne vyloženě osudová, kromě Fantošky, jsem tam oslovil i jednu dívku, která se mi líbila a dnes je mojí skvělou manželkou.
A jak se z kroužku stane florbalový oddíl?
Spousta nadšení, vytrvat dlouhou dobu, a také šťastné náhody a štěstí na správné lidi okolo sebe. To nadšení snad vydrželo, jen teď nemívám na starost šest kroužků jako dříve. Když si vzpomenu na začátky, tak jsou hodně úsměvné. Klasické branky jsme si mohli dovolit koupit až po dvou sezonách. A když jsem do kroužku přinesl první brankářské výstroje, kluci měli radost jak o Vánocích a všichni chtěli chytat v bráně. Šťastnou náhodou pracoval na vedlejší pobočce DDM v Komárově další nadšenec, který také vedl florbalové kroužky. Oslovil mne ve Slatině, jestli nechceme společně jezdit jako tým na Ligu mezi městy. Tak jsem poznal Michala Desse a bylo to další osudové setkání.
Ačkoliv jsme byli rozděleni na dvou pobočkách, od té doby jsme veškeré florbalové věci promýšleli společně. Všechno se dělo postupně. Čím více rozšiřovali naše kroužky, tím jsme pořizovali lepší vybavení. V roce 2010 jsme připravili první velikonoční soustředění ve Slavkově. O rok později první letní florbalový tábor v Ivančicích. Snažili jsme se trenérsky vzdělávat, protože jsme vždy s Michalem tvrdili, že nejsme trenéři, ale hlavně pedagogové. To se myslím projevilo i na našem vztahu k dětem, kterých valem přibývalo. Zároveň s tím, jak jsme zkvalitňovali tréninky, kluci se sehrávali a dosahovali jsme na první medaile z turnajů Ligy mezi městy.
Samozřejmě nechci hon na medaile přeceňovat. Musíš si ale uvědomit, že první sezonu v lize jsme odjížděli s příděly 0:12, 1:15 a občas jsme uhráli přijatelný výsledek, většinou s holkama ze ZŠ Hamry (pozn. o tom se také v dohledné době na webu dočtete). Nikdy jsme však kvůli nějakým výsledkům nedělali v kabině dusno, naopak jsme vždy vyzdvihovali dílčí úspěchy ve hře. A ty výsledky postupně přišli již ve druhé ligové sezoně hlavně díky tomu, jak se kluci sehrávali a pracovali na sobě. Ale nechci odbočovat.
Další šťastnou náhodou, kterou nenaplánuješ, ale díky které jsme se nerušeně rozvíjeli, byla poloha naší základny. Jak ve Slatině, tak v Komárově sice byli zastoupeny různé sporty, hlavně fotbal, ale žádný jiný klub zde nehrál florbal. To bylo důležité. Nikdy jsme nechtěli zasahovat do teritorií jiných brněnských florbalových klubů. Pak Michal zavedl první tréninky i v Černovicích, kde byla situace obdobná. Tak jsme si vlastně náhodou vytvořili vlastní souvislou brněnskou oblast, kde jsme florbalem nikomu nekonkurovali a členská základna nám utěšeně rostla. S tím pak přicházeli další starosti s managementem, které vývoj klubu provází. Přidávali jsme více tréninků, které jsme věkově rozvrstvovali a zlepšovali. S tím jsme hledali další pomocníky jako asistenty a trenéry. A toto hledání vlastně pokračuje a bude pokračovat dál.
Ale po několik let platilo, že já a Michal jako zdatní organizátoři jsme prostě zvládali uspořádat nejen turnaje, ale i soustředění či tábor prakticky ve dvou třech lidech, zvlášť když jsme přibrali trenéra Marka Zvala. Michal občas zvládl turnaj i zcela sám. I díky tomu jsme se rozrůstali. Nespornou výhodu to mělo, že ve dvojici jsme se vždy rychle domluvili. Ale je jasné, že nadšení na hranici sebeobětování je hezké, ale neudržitelné. Naše členská základna se natolik rozšířila, že nás to jednoduše přerostlo. Poznali jsme, že to již nejsme jen zájmovými kroužky florbalu, ale regulérním klubem s množstvím nejen dětí, ale i rodičů a příznivců.Takže po letech strávených v Lize mezi městy a Orelské lize jsme v roce 2019 založili spolek Gepardi Brno a vlítli jsme konečně do soutěží Českého florbalu. A jako klasický sportovní klub se dál chceme rozvíjet, hledáním schopných lidí a delegováním pravomocí tak, aby každý zvládal svou práci a zároveň se sportem bavil.
