Zdeněk Mazáč: Ať nás neopustí chuť hrát florbal a vydrží nám ta správná gepardí soudržnost.

Jako u všech, aktérů, kteří se objevili v rozhovorech se nemůžu nezeptat na tvoji cestu k florbalu.

Abych řekl pravdu, tak florbal jsem nikdy nehrál, a to ani rekreačně. K florbalu mne přivedli mí synové, kteří začali chodit na florbal do kroužku pod Fantoškou a následně se stali Gepardy. Když si staršího syna Míšu vyhlédl Lumír a vzal jej na Orelskou ligu, tak jsme s ním jezdili celá rodina. Já jako dlouholetý sportovec a kybicující otec jsem se pochopitelně snažil klukům z hlediště stále něco radit. Po nějaké době mi Lumír řekl, jestli si na to radění se nechci přesunout z tribuny na lavičku a udělat si trenérskou licenci. A tak jsem se dostal k florbalu jako trenér.

Ty patříš mezi trenéry, kteří na střídačku přešli z tribuny ze sekce pro rodiče. Jak bolestivý to byl přerod?
Bolestivý vůbec nebyl. Jak jsem již říkal, s klukama jsem již dříve chodil na tréninky a jezdil po turnajích, kdy jsem se jim stále snažil něco radit. Takže teď se to změnilo jenom o to, že to nedělám jako rodič z hlediště, ale jako trenér ze střídačky (smích). Pochopitelně se jako trenér určitě nějak vyvíjím. Na začátku jsem absolvoval trenérské školení. Následně různá doplňková školení a webináře. Sleduji trenéry ve svém okolí, kteří to již nějakou dobu dělají. Stále je potřeba se něčemu učit.

Jak ses cítil na svém prvním turnaji, před prvním zápasem, před prvním tréninkem? Svazovala tě nervozita, strach nebo všechno bylo naprosto, jak se říká, na pohodu?
Už nejsem nejmladší, abych se třásl jako u zkoušky ve škole, ale abych pravdu řekl, trochu nervózní jsem byl. Byl to přípravný turnaj před letošní sezonou v Tuřanech. Měl jsem na starosti družstvo elévů sestavené z kluků ročník 2010 (Lumír měl elévy 2011 a mladší). Sám jsem si nebyl jistý, jak sám zvládnu vést kluky, střídat, sledovat hru a radit jim na střídačce zároveň. Hlavně jsem si říkal, jak se budou tvářit kluci, které jsem vedl. Byl to takový kolotoč. Ale kluci byli super a hráli výborně. Myslím, že jsme skončili třetí, kdy jsme na nájezdy porazili domácí Troopers.

Jak dlouho se trénování věnuješ?
Trenérské zkoušky jsem udělal v červnu 2020, takže na červnové Opengame v Brně jsem byl oficiálně spolu-trenérem s Ondrou Škilem u přípravky a Lumírem u elévů. Ale již celou sezónu 2019-2020 jsem vypomáhal klukům jak při tréninkách, tak i při turnajích.

Jakou kategorii máš nyní jako trenér na starost, jak by svůj tým charakterizoval. A jaké s nám máš cíle, pokud se o cílech v této sezóně dá hovořit?
V současné době mám na starosti družstvo elévů (ročníky 2010-2011). Některé kluky znám prakticky od svého prvního fandění na Orelské lize, kdy byli ještě ve věku přípravky. Bylo moc pěkné vidět, jak rostou a vyvíjí se nejen herně ale i charakterově. Jsem moc rád, že jsem nyní toho součástí. Musím říci, že současné družstvo elévů má super kolektiv. Tito kluci a v současné době jedna dívka jsou moc chytří a technicky i fyzicky dobře vybavení. Umí být ale i velmi draví, což byli schopni již i několikrát předvést. Děti mají různé herní charaktery a schopnosti, které společně vytváří velice kvalitní a konkurenci schopný tým. Cíl pro letošní sezónu, kdy všechny ročníky prakticky ztratili jeden rok hraní soutěží a turnajů, je jednoznačný. Udržet děti u sportu. S ročníkem 2010 chci do příští sezony přestoupit do kategorie mladších žáků, kde budeme přecházet do pětkového florbalu. Bude to pro nás všechny další výzva ke společné práci.

Jak těžké je skloubit zaměstnání, rodinu a trénování: Co na tvoje angažmá říkala rodina?
Jsem státní zaměstnanec, který má nejen danou pevnou pracovní dobu. Snažím se v práci domluvit tak, abych měl možnost na tréninky a zápasy vždy jít. Někdy se ale nedá nic dělat. Zde je výhoda, že u Gepardů je super parta i trenérů, kdy se vždy vyjde vstříc, když je potřeba. Co na mé angažmá trenéra říká moje rodina, je otázka spíše na ně (smích). Kluky trénuji a manželka nám všem fandí. Na zápasy a turnaje jezdíme většinou celá rodina. Na větších turnajích mimo Brno bývá manželka členem realizačního týmu. Jeden trenér nemá šanci turnaj typu Praha, Ostrava a Brno v mladších kategoriích utáhnout sám. A zapojení obětavců ze stran rodinných příslušníků dětí či trenérů je vždy přínosem.

Porada na Opengame v Brně, Zdeněk Mazáč vpravo

Gepardi budují tým mužů, loni Open Game, letos amatérská liga, příští rok liga Českého florbalu. Co ty a aktivní hráč?
Loni jsme se s rodinou byli na jeden zápas podívat na Open Game. Bylo to super. Moc jste se mi líbili a lákalo mne to s Vámi si zahrát. Nevím, jestli bych mohl být ale přínosem. Jak jsem už uvedl, florbal jsem nikdy nehrával. V současné době mám i vleklé zdravotní potíže pohybového aparátu. Ale jak se říká: „Nikdy neříkej nikdy“.

Co tvoje trenérské ambice? Napadlo tě někdy, že z tebe bude „profi“ trenér v ligových soutěžích?
Tak vysoké ambice opravdu nemám. Ani jsem o tom nepřemýšlel, že bych svou trenérskou kariéru chtěl směřovat tímto směrem. Jsem trenér zrozený z gepardích rodičů a od Gepardů nemíním odcházet. Jestli by ale časem některá kategorie postoupila do ligových pater soutěží, tak bych byl rád nápomocen. Ale asi ne už jako trenér. U nás vyrůstá nová generace trenérů z řad hráčů, odchovanců Gepardů a těm bych to do budoucna moc přál.

Jaký je tvůj největší zážitek s florbalem?
Tak můj největší zážitek je z doby, kdy jsem byl ještě jako rodič v hledišti. Byla to první sezóna mého staršího syna Michala u přípravky Gepardů, kdy při hraní v Orelské lize jej Lumír nominoval na turnaj v Ostravě 2019. My jsme s manželkou a mladším synem Davidem přijeli v sobotu kluky povzbudit. Kluci po výborném výkonu, kdy porazili v prvním kole vyřazovacích bojů Gulivery, postoupily do nedělní fáze. Nejsem si úplně jistý, ale z Gepardů to byla asi jediná kategorie, která do nedělních bojů postoupila. Manželka se musela vracet do Brna, ale já jsem s mladším synem zůstal s Lumírem a klukama v Ostravě. V neděli ráno když jsme odcházeli na zápas, tak všichni starší Gepardi vstali s námi a v chodbě školy, kde jsme všichni spali, udělali špalír pro odcházející kluky na zápas a plácali si s nimi. Na zápas, pak přišli fandit také. Takovou kulisu pro kluky z přípravky při zápasu jsem nikdy neviděl. Ta hala doslova burácela řevem gepardů. Tato soudržnost všech Gepardů ve mne zanechala opravdu hluboký dojem. Ten zápas kluci nakonec sice prohráli, ale ta kulisa stála fakt za to.

Ať neřešíme jenom florbal, můžeš se s námi podělit o své jiné záliby a koníčky?
Jakožto každý mám rád všechny sporty. Hlavně v televizi :-). Ale vážně. Mám rád všechny míčové sporty. Byl jsem dlouholetým aktivním sportovcem. Rád si zahraji tenis, badminton či ping pong. Také se rád projedu na kole. Při odpočinku zase kouknu na pěkný film nebo přečtu knížku. V tomto preferuji sci – fi či fantazi.

Open Game 2020

Kdyby nebylo florbalu, jakému sportu by ses věnoval? Našel by se sport, ve kterém by ses našel jako ve florbale? Hráčsky, trenérsky?
Už jsem uvedl, že jsem byl dlouholetým sportovcem. Sportu jsem se věnoval od mala. Od svých 10 let jsem hrál závodně odbíjenou. Za herní kariéru cca 35 let jsem s odbíjenou zažil spoustu radosti z výher, ale i zklamání z proher. Ze zdravotních důvodů jsem se více méně s volejbalem rozloučil. I když jsem stále členem Moravské Slávie Brno, kde jsem naposledy hrál a stále zde chodím dle možností trénovat v zimě šestkový volejbal a v létě plážový.

Na závěr jedna již tradiční otázka: tvoje přání pro Gepardy?
Asi budu opakovat již přede mnou vyřčené, ale v této nelehké době přeji všem Gepardům sílu, aby je neopustila chuť hrát florbal a vydržela jim ta správná gepardí soudržnost. Musíme jen doufat, že se situace v dobré obrátí a brzy se všichni budeme moci potkávat při tom našem florbalu, ale nejen u toho.